-
Na počátku 18. století se Praha pozvolna zotavovala z poslední velké morové epidemie, když se ukázalo, že má nedostatek léčebných ústavů, jejichž celková kapacita činila v té době pouze 150 lůžek. Několik pražských šlechtičen, pocházejících z rodu Thunů, Černínů, Valdštejnů aj., se proto rozhodlo po vídeňském vzoru založit v Praze špitál s odpovídající péčí pro ženy. Vídeňské Alžbětinky pak na žádost do Prahy vyslaly roku 1719 první dvě řeholnice – matku Angeliku a matku Johannu. Hned od počátku narazily snahy o založení nemocnice na vážné finanční problémy, pacientky nesměly být léčeny za úplatu, protože to řeholní pravidla zakazovala, a úroky z klášterního jmění stačily na ošetření pouhých šesti nemocných. Záhy se ukázalo, že původní objekt nemůže stačit svému účelu, ani potom, co byla jeho kapacita navýšena na 12 lůžek.
-
Situaci pomohla vyřešit hraběnka Markéta Valdštejnová (rozená Černínová), která se rozhodla užít svého značného jmění ve prospěch Alžbětinek a stala se fundátorkou výstavby rozsáhlého komplexu, kam měl kromě kláštera a nemocnice patřit i kostel P. Marie Sedmibolestné . Návrhem a stavbou byl pověřen barokní architekt Kilián Ignác Dienzenhofer, který byl také přítomen slavnostnímu položení základního kamene dne 8. srpna r.1724. Část areálu byla hotova už v roce 1727, celá stavba pak dokončena o osm let později. Hlavní dominantou nemocnice, budované po vzoru středověkých řádových nemocnic byl Velký sál, připomínající chrámovou loď. V roce 1737 byla navíc založena velká klášterní zahrada. Po vítězství nad Prusy v bitvě u Kolína daly alžbětinky v roce 1762 postavit při klášterním kostele ještě boční kapli sv. Tekly.
-
Nová nemocnice Alžbětinek byla jednou z nejmodernějších v zemi. Na rozdíl od téměř všech tehdejších špitálů byly zdejší pacientky léčeny lékaři. Veškeré ošetřovatelské práce vykonávaly obětavě sestry řeholnice. Během roku se zde vystřídala až tisícovka nemocných, věhlas nové nemocnice stále rostl. Přispívalo k tomu mj. i to, že zařízení neodmítalo léčit jinověrce, a že zde fungovala také výtečná řádová ústavní lékárna. Za první století existence nemocnice bylo (kromě obětí vojáků z válek o rakouské dědictví a válek napoleonských) ošetřeno téměř 62 000 osob, každý desátý pacient však zemřel.
-
Až do I. světové války se nemocnice zdárně rozvíjela. Ročně se tu operovala asi stovka pacientek, jako chirurgové zde působili m.j. univerzitní profesoři MUDr. Rubeška, MUDr. Jedlička a MUDr. Ostrčil, jako ordinář také profesor MUDr. Adolf Meixner, pozdější osobní lékař prvního československého prezidenta T.G. Masaryka.
-
Zatěžkávací zkouškou zařízení byly válečné roky 1914 – 1918, kdy se stal z nemocnice tradiční lazaret. Na šesti desítkách lůžek se tu vystřídalo téměř dvanáct stovek vojáků. Vážná poválečná finanční situace konventu alžbětinek se poněkud zlepšila až v době, kdy bylo zavedeno všeobecné pojištění zaměstnanců a nemocnici bylo povoleno léčit na účet některých nemocenských pokladen. Vše vyřešila až smlouva s nedalekou Všeobecnou nemocnicí pražskou, která alžbětinkám za sjednanou denní taxu přenechávala část svých pacientek. Počet nemocničních lůžek se po té zdvojnásobil na 120.
-
V roce 1935 se v celém areálu uskutečnily rozsáhlé rekonstrukční práce, jejichž cílem bylo zavedení ústředního topení, zbudování dostatečného počtu sociálních zařízení, zcela byla modernizována kuchyň.
-
Pokud se budeme držet dostupných statistických údajů, potom od počátku existence ústavu až do roku 1940 bylo v klášterních zdech léčeno na 200000 pacientek, k tomu je třeba ještě připočíst další neevidované tisíce vojáků, o které se řádové sestry obětavě staraly v dobách různých válek.
-
Velké změny nastaly až po válce a zejména po roce 1949, kdy byla nemocnice znárodněna. Přestože řádové ošetřovatelky prokazovaly svým pacientkám bezmála čtvrt tisíciletí příkladné skutky milosrdenství, a že nikdy neodmítaly vykonávat i ty nejtěžší a psychicky nejnáročnější práce, nakonec převážila skutečnost, že alžbětinky nebyly odborně školeny. To, spolu s ideologickými důvody, se brzy dostalo do rozporu s požadavky zdravotní politiky státu. Řeholnice byly postupně nahrazovány diplomovanými sestrami. Poslední řádové sestry – alžbětinky - odešly ze své nemocnice 3. září roku 1957. V roce 1965 se Nemocnice sv. Alžběty stala lůžkovým zařízením OÚNZ v Praze 2. V průběhu dalších let byl areál zařízení ještě několikrát částečně rekonstruován a vrcholu své kapacity – 160 lůžek – dosáhl na sklonku osmdesátých let.